Prolog

Věděla jsem, že ten den by se mi stejně nelíbil. A to i bez jediného pohledu ven pramalým okýnkem, které představovalo jediný kontakt s vnějším světem, a kterým dovnitř pronikalo pouze bledé světlo, které bídně osvětlovalo strohé zařízení kolem mě a propůjčovalo mu tak nedbalý patinový lesk. Patnáctého října totiž nikdy nebyl dobrý den. V dálce bylo slyšet pouze tiché kroky jediné osamělé osoby, které se postupně zesilovaly a podle typického zvuku chůze, ve které bylo slyšet, kroky patří osobě, která lehce napadá na levou nohu, jsem poznala sestru Agnieszku. I když příchod sestry patřil k denním rituálům a stereotypům, přece jen mě to lehce překvapilo, protože jsem nepředpokládala, že je už tak pozdě. Mé vnitřní časové hodiny musely být zmateny pošmourným deštěm, který dnes panoval, a bubnování jehož kapiček jsem předtím mohla zaslechnout, i když nyní přes sestřiny kroky jsem jejich zvuk rozeznávala jen stěží. 

Znovu jsem se rozhlédla po pokoji, jehož prázdnota by jen v málokom nevyvolala pocit tesknosti po útulném domáckém krbu, a který, ač by byl rovněž liduprázdný, by dokázal bezesporu lépe vytvořit přívětivou atmosféru. V pokoji, ve kterém jsem byla já, a jež jsem se stále ještě zdráhala nazývat svým pokojem, se nedalo ani říct, že by prázdné stěny oživil nábytek okolo nich. O jedné komodě, posteli a židli se rozhodně nedalo mluvit jako o nábytku postačujícím k tomu, aby zaplnily prázdnou místnost, uprostřed kteréhož jsem byla já, jakožto jediný dýchající element, vymykající se nehybné konstantnosti mezi čtyřmi stěnami. Žádné obrázky na stěnách, žádné fotografie, které by cokoliv připomínaly  Ani sušené květiny místnost nezdobily, nechtěla jsem v místnosti nic mrtvého. A vlastně ani nic živého.

Konečně se kroky, jejichž staccato jsem měla vryto do paměti za celou tu dobu už stopou nesmazatelnou, došouraly až k mým dveřím a já jsem uviděla pod dveřním prahem stín osoby, která se chystala zaklepat na dveře. Pohled mi sám sklouzl bezděčně přímo ke klice dveří, která připomínala kliku od brány hradu odděleného od světa vodním příkopem, kde se spřádaly intriky v zámku i v podzámčí. Nečekala jsem ani, že by se klika pohnula,  sestra Agnieszka patřila k těm, jimž jsou dobré manýry a vychování sobě vlastní a u kterých mi vždy připadalo naprosto nemožné, že by i vidličku vedle talíře položili špatným směrem. K jejím dobrým vlastnostem patřilo i to, že se nikdy zbytečně nevyptávala, vlastně nemluvila vůbec moc. Jejím průvodcem byla pouze důstojnost a elegance, kterou s sebou stále nosila jako ochranný plášť proti světu i ve svém současném stavu, a kterou jsem tiše obdivovala, a asi i záviděla. Jak moc velkým hříchem je závidět jeptišce?

Své svědomí jsem uklidňovala tím, že sestra Agnieszka tyhle vlastnosti měla už dříve, kdy ještě do kláštera nepatřila, a pokoušela jsem se si ji představit ještě v době, kdy i jako mladá dívka musela za použití těchto svých vlastností probouzet v lidech respekt a úctu. Má představa byla ovšem pouhopouhou fantazií a smyšlenkou, protože jsem si se sestrou Agnieszkou nikdy nepovídala o jejím životě, a tak jsem o něm ani nic nevěděla. Jestli měla sourozence, jestli měla rodiče, jestli někoho milovala a proč se rozhodla tak, jak se rozhodla. Pouze jsem se mohla domnívat, že její odchod sem muselo vycházet z vysoce ušlechtilých principů a pravidel, které byly uznávány napříč celou společností jakožto soubor morálních pravidel vyhrazených pouze těm s nejvyšší sebekontrolou.

Teď se ovšem klika zachvěla tak, že to nebylo možné považovat za pouhou náhodu způsobenou jiným vnějším působením. Že bych sestru Agnieszku špatně odhadla? Nebylo by to poprvé a určitě ani naposledy, kdy by mě vlastní úsudek a intuice společně podrazili nohy a já byla ponechána napospas osobě, která si na rozdíl ode mě vsadila na správnou kartu. Bezděky jsem polkla a zavřela oči, netuše proč sestra Agnieszka tak dlouho stojí za dveřmi, do pokoje, který jsem obývala. Není to totiž můj pokoj, zopakovala jsem si v duchu pevně, protože přiznání si, že se jedná o můj pokoj, by znamenalo bez výhrad akceptovat realitu a podřídit se jejím pravidlům. A to jsem jednak nechtěla a jednak  jsem to ani nikdy nedělala. A v mém věku už se s novotami vážně nevyplatí začínat, problesklo mi se záchvěvem ironie hlavou.

 Jsou to lidé a jejich rozhodnutí, kdo tvoří svůj osud, ne náhoda, opakovala jsem si pevně. Homo homini lupus. Otevřela jsem rychle oči a můj pohled mi sklouzl znova ke zdobené klice, která, jakkoliv byla dechberoucím způsobem půvabná, tak hyzdila pobité dveře tím, že nerespektovala jejich strohost a přísnost. Na chvilku jsem zadržela dech a zaposlouchala se do rytmických nádechů a výdechů osoby za dveřmi. Bez hnutí jsem zůstala sedět na kovové posteli, která vrzala při sebemenším pohybu a byla to pouze má ruka, která bezhlesně pod polštářem nahmátla Kevina, který běžně strážil pouze pár papírů v tvrdých deskách, a namířila pistolí přesně do míst, kde se nacházela krásná klika. Protože jsem věděla, že osoba za dveřmi není sestra Agnieszka.