Jak jasně napovídá už
titulek této recenze, máte možnost si na
následujících řádcích přečíst mé osobní zhodnocení knížky, která kraluje snad žebříčkům
prodejnosti v zemích, kde není voda cennějším produktem než kniha. Nebudu
plácat nic o objektivní recenzi, protože tohle slovní spojení je jasný oxymoron,
protože recenze jsou překvapivě subjektivní záležitost. Po několika úryvcích,
které jsem slyšela od přátel ohledně této knihy jsem zprvu nebyla dojmu, že
nebohá publikace se dostala do rukou nějakého rádoby překladatele, který ji
zprznil k obrazu svému. Z důvodu větší objektivity jsem tedy nakonec
sáhla po originálu a hned po několika stranách mi bylo jasné, že překladatelem
to vážně nebude. Naopak, tomu patří neskonalý obdiv a úcta, protože být to já,
kdo dostane za úkol takovýhle překlad, tak mi z něj pravděpodobně zešediví
vlasy do barvy Christianových tajemných očí.
Přiznávám se, že jedním
z důvodů, proč jsem ji vůbec otevřela, byly rozporuplné informace o tomto
dílu, které se na mě hrnuly ze všech stran. Jak se říká: Love it or hate it, že. Byla ta nakonec čtenářská zvědavost, kdo
Fifty shades of grey otevřel za mě, ale co přesně mě nakonec donutilo knihu
dokončit, opravdu netuším. Podezřívám v koutku duše mé masochistické
sklony společně s nepředstíranou fascinací autorčiným dílem. A v neposlední
řadě jsem se sázela sama se sebou, zda ta další kapitola vůbec ještě může být
horší než ta poslední mnou přečtená.
Jak jsem se záhy
přesvědčila, tak může. A popravdě, bylo to daleko, daleko horší, než jsem si
představovala v některých děsivých nočních můrách. Ale abych milé paní
Erice Jamesové zase nekřivdila – horší než Twilight to zase fakt nebylo. Naštěstí
se tedy naplnilo staré známé Still a
better story than Twilight. A to už je co říct, protože od fan fiction,
která je vlastně na Twilightu založena, očekává člověk přirozeně jen to
nejhorší, za předpokladu, že knihu četl v jiném věkovém období nežli
pubescence a není zároveň zrovna stižen akutním zatměním mozku. Ačkoliv se zdá
fakt, že kniha čerpá z Twilightu dobrou omluvou pro autorku, proč stvořila
tak příšerně ploché postavy, nesmyslnou zápletku a vůbec, jakýkoliv, zdánlivě
alespoň zajímavý aspekt příběhu zavedla do absolutní krajnosti hraničící s nesmyslností,
vedle které mají postavičky z Alenky z Říše divů chladnější logické
uvažovaní než medvědi na jižním pólu, přece jenom když už teda příběh přepíšu s cílem
zaměřit se na jinou věkovou skupinu, nebylo by zcela od věci, kdyby postavy
příběhu se chovali na alespoň zdánlivě podobném inteligenčním levelu jako
potenciální čtenáři.
A když se teda rozhodnu
vydat svoji knihu, tak se snažím, aby aspoň trochu dávala smysl, že jo.
Příšerný sloh autorky společně s omezenou slovní zásobou na úrovni zhruba
žáka 5. třídy ZŠ se nedá zkrátka omluvit ničím. Člověk si mimoděk klade otázku,
jak při své znalosti, či spíše neznalosti jakýchkoliv lepších výrazů nežli: A sakra, zírat, pohled, ty bláho, už zase si
koušeš ten ret, bejby, cítím tvou hebkou kůži, které se v textu opakují častěji než by bylo milé i osobám s jazykovými
schopnostmi na úrovni orangutana, se autorka vůbec dostala erotických výrazů
spojených s hlavní rádoby BDSM zápletkou. S největší pravděpodobností
na Wikipedii, kde koneckonců hledá všechny odpovědi i milá hlavní hrdinka
Anastasie Steelová, která se na to ovšem vždycky musí někoho zeptat, že jo. Jinak
by ani netušila, že k vyhledávání je potřeba vyhledávač.
A jinak teda k hlavní
hrdince příběhu: možná je to mnou, ale skutečně se dá uvěřit tomu, že by
existoval vysokoškolský student, natož bydlící v USA, který nemá vlastní
notebook, ani počítač, přestože pracuje na vedlejší úvazek a hlady očividně, přinejmenším
ne nedobrovolně taky netrpí?! V USA mají Ipad sice pomalu i děti ve
školce, ale jak vidno, my jako čtenáři máme tu možnost, seznámit se s naprosto
jedinečným unikátním člověkem, který moderní techniku k životu nepotřebuje.
Což je podpořeno i tím, že si se svým přítelem/pánem/milencem/nebocotovlastněje
zásadně posílá pouze e-maily. O sociálních sítích ani jiných komunikačních
kanálech, zdá se jak vidno, ani jeden chudáci neslyšeli. Skoro je mi jich líto.
Copak u Any, tam to
člověk ještě přehlédne, protože je přece jenom nešikovná čerstvá absolventka
studia britské literatury, která ovšem oplývá znalostí všudy všeho tří děl,
ovšem u dokonalého bilionáře s mimořádně nákladnými koníčky, tam už jde o
trochu jiné kafe. Člověk už pak nezarazí ani to, že Anu trápí, že se nemá s kým
popovídat o svém rádoby vztahu, neboť o diskuzních anonymních portálech ještě očividně
neslyšela. Ale zřejmě, jak by řekl tajemný miliardář Christian, tak to zkrátka
asi není její šálek kávy, že.
V nastaveném tempu
faktů, které dávají perfektní smysl, můžeme pokračovat dále: Ana je, jak už to
ve správném pornografickém díle, samozřejmě panna, neboť do svých jednadvaceti
let prostě zkrátka nepotkala nikoho, kdo by ji přitahoval. Jasně. Líbala se
dvakrát v životě a ten pravý cit v ní zažehl až božský krásný
Christian Grey, který ji uhranul svýma šedýma očima. Jak nečekané. Není to
ovšem tím, že by Ana nebyla atraktivní, protože je samozřejmě krásná, všechny
ostatní mužské postavy jí neustále lákají na schůzku, ale Ana se prostě tvrdošíjně
odmítá s kýmkoliv sblížit, protože čeká na prince na bílém koni. Jak taky
jinak. Jakej, že je rok? 1880? Akorát je nutné vzít v potaz, že nosí
zásadně džíny s tričkem, podpatky ani šaty se v jejím šatníku
nevyskytují, neholí si ani nohy, ani podpaží, natož třísla, je nemehlo, má
alergii na jakoukoliv formu pohybu, ale zato kvůli svým žaludečním vředům nejí,
a tak si udržuje postavu, ale navzdory tomu všemu trpí kvůli svému vzhledu neuvěřitelnými
komplexy. A čte doma stále dokola tři knihy. No jestli by spíš tohle nemohl být
ten důvod, proč nemá chlapa.
Nevadí, každopádně Anin
zjevně, hmmm, netradiční půvab zaujme 27-letého bilionáře Christiana Greye,
který si Anino nezvyklé chování vyloží tak, že je submisivní a dokonalý objekt
jeho sexuální touhy. Yes Christiane, submisivní lidi se tak totiž chovají
vždycky zásadně i na veřejnosti. Takže buďto se jedná o dominanta evidentně
nového, nebo neschopné, kterážto ani jedna varianta se nezdá být pravdou, neboť
Christian měl dle svých vlastních slov vztah již s patnácti subinkami. Prostě typický záhadný a nadpozemsky krásný milovník vážné hudby, škoda, že ne Wagnera. Nezbývá tedy než dojít k závěru, že jsme zkrátka jako čtenář zásobováni takovou
dávkou klišé, která mě málem zadusila a mohla se stát epitafem na mém náhrobku.
Děkuji, nechci.
Ačkoliv kniha má zjevně
pojednávat o BDSM vztahu a sloužit jako harlekýnka obohacená lehkým S/M, spíše
se zdá, že by se dala zařadit do kolonky přehlídka stereotypů. Jamesová si sice evidentně pár hesel
přečetla, větší škodou je, že nezkusila nikdy otevřít žádnou jinou literaturu,
nebo webpage k tématice. Poté, co se tedy snaží představit BDSM kulturu
prostřednictvím jakési smlouvy, kterou měl údajně tvořit právník, a nad kterou
jsem se FIY smála asi patnáct minut, když jsem si představovala její právní
vymahatelnost a dokazování před soudem, sklouzne najednou k tomu, že aby
člověk měl rád tenhle styl sexu, potažmo života, musí být vlastně v mládí,
nebo v dětství nějak sexuálně zneužívaný, týraný nebo se narodit šlapce.
Jamesová je dobrá, zvládla to všechno narvat na jednu osobu.
Frigidka Ana,
konsternována nevídanou krásou introvertního boháče se sklony ke stalkingu, je
samozřejmě odhalením jeho sexuálních praktik šokována, ale co by do toho nešla,
že jo. Najednou by byla Ana schopná si za noc sexu ukousnout i levou paži. Netouží
po ničem jiném, než se zbavit svého jednadvacet let schraňovaného panenství. Scéna
s dvěma orgasmy při prvním sexu si snad ani komentář nezasluhuje. Trochu
kontaktu s realitou by opravdu, ehm, nezaškodilo. To, že byla naprostá
asexuálka po celý život jí vůbec nebrání v tom, aby při každém sexu měla minimálně dva orgasmy, o jejím neutuchajícím
sexuálním apetitu nemluvě.
Přesně tady už ovšem
ztrácí jakýkoliv byť i jen zdánlivě trochu reálný základ postava Christina,
neboť z dominanta, který zásadně šuká
se stává starostí posedlý králíček Azurit, který Anu bombarduje zprávami o tom,
aby mu popsala, jak se skutečně cítí a co si vlastně doopravdy myslí. Jelikož
jsme se už dostatečně mohli přesvědčit o tom, že Ana je neschopné pako, tak mu
samozřejmě není s to dát jakoukoliv odpověď, která by se, byť i jen
trochu, blížila k pravdě, následkem čehož se jejich vztah-nevztah zmítá sivoce
jako bárka na moři nejistoty. Navzdory tomu se ovšem postavy zásadně odmítají
řídit logikou a zásadou zdravého rozumu. Zdaleko nejtrapnější jsou ovšem
scénky, kdy na sebe žárlí, ačkoliv neoficiálně spolu nechodí, oficiálně chodí a
v reálu spolu pouze spolu monogamně spí, což je samozřejmě pro bilionáře
se sadistickými choutkami naprosto typické.
Ve chvíli, kdy se
Christian domnívá, že ho Ana odkopla, tak se nerozhodne, že jí prostě už
nenapíše, ani nezavolá, jak předem desetkrát dopředu avizoval, ne, on se vydá k ní
domů, aby jí vše mohl vysvětlit. Při čtení téhle scény na mě dýchl tak
staropanenský patos, který už žádná erotická scéna vážně přebít nemohla,
natožpak čajíčkové odvary avizovaného seznámení s BDSM kulturou. Za
celou(!) knížku Christian a Ana provozují spanking pouze dvakrát, přičemž podruhé
jej o to Ana vyloženě prosí!
To však nebrání tomu, aby
byla si byla stoprocentně jistá, že sub není a nebude, že je prostě jenom blbá.
Při každým sexu je ovšem v sedmém nebi orgasmů, u kterých pravidelně
omdlévá. Seriously? Christian, sexuální bůh s obrovským penisem a
miliardami na kontech, je koukám, jak se zdá, whole package. Aně se dle
reálných popisů S/M líbí, podle vlastních slov ovšem nikoli, a ačkoliv Christiana
hluboce miluje, tak výprask, který na něm samá žádá, se tak stane koncem jejich
vztahu, protože jsou spolu prostě nekompatibilní. Asi jako pstruh na másle a dvojka
Frankovky.¨
Vedle nesmyslných
dialogů tragických postav příběhů, jejichž lovestory si v ničem nezadá s Romeem
a Julií, se člověku najednou zdají průhledné charaktery a bezcílné dialogy
pouhou roztomilou kulisou pro páchání hlavního zla na scéně bestsellerové světové
literatury. Vyloženě roztomile vedle toho působí Anina duševní porucha, kdy vede
rozsáhlé dialogy se svým libidem nazývaným jako vnitřní bohyně a zdravým rozumem, kterému říká svědomí. Nic proti povídání sama se sebou, čas od času není nic
lepšího než si popovídat s někým, kdo vás chápe a rozumí, ale na druhou
stranu, i tohle by mělo mít své meze. Z tohohle důvodu musím nesouhlasit s Aninou
tezí, že „…já a Christian jsme
nekompatibilní.“ Naopak, existence zjevné duševní poruchy na stranách obou
partnerů se mi jeví jakožto dokonalý předpoklad k tomu, aby se z Christiana
a Any stal perfektní pár!
A co se mi tedy na
knížce líbilo? Když to vezmu kolem a kolem, Christian je moc pěkné jméno. Těžko
říct, zda autorka tak skvostného dialogu, jako je například:
„Nesmíš
mě milovat, Ano. Ne… to je špatné," vyráží ze sebe zděšeně.
„Špatné?
Proč by to bylo špatné?"
„Jen
se na sebe podívej. Nedokážu tě udělat šťastnou," ucedí sklíčeně.
„Ale
dokážeš," mračím se na něj.
„Ne
teď, ne když jsem udělal to, co dělat potřebuju."
by vůbec byla schopná
operovat i s použitím významu tohoto jména, jakož i jména hlavní hrdinky,
kterým oběma dodala nádech křesťanství. Ale tak jo, jméno je to prostě dobrý. A
obálka s kravatou, ta taky docela zapůsobila, takže kravaty, to bude asi
zase moje úchylka. Je potřeba rovněž i zmínit fakt, že se autorce podařily
propašovat i řádky ohledně sociálního cítění s nejnižší příjmovou
skupinou, takže prosím potlesk pro Christiana, který chce nakrmit svět. Předpokládám,
že pokračování se ponese v duchu boje proti skleníkovému efektu.
Takže, jak uzavřít toto
seznámení s tím údajně nejoblíbenějším, co současná literatura může
nabídnout? Je nutné rozhodně popřít
domněnku, že tato kniha se stala trhákem z toho důvodu, že zaplnila díru na
trhu, takováhle díra totiž nikdy ani na trhu reálně neexistovala. Nelze se
ztotožnit ani s klasifikací, která škatulkuje publikaci do přihrádky porna
pro matky. Oh my, jak by řekla Ana,
porno pro matky tu je, bylo a bude. Co na mě ovšem působí jako novota je
deklasifikace hlavní představitelky do pozice naprosto tupé bytosti, které se
podaří najít pana Dokonalého navzdory své kolosální blbosti a neschopnosti. Vedle
toho, jakým způsobem mě iritoval Anin projev, její chování a celkově její
osobnost, se Christian jeví jako velmi příjemný muž, se kterým bych si vypila
šálek čaje u diskuze nad nejnovějšími trendy v oblasti distribuce vintage
háčkovaných slunečníků.
A největší překvapení
knihy? Věta: Konec první části. KMN!
