Tmavěmodrým perem

Čím je člověk starším, tím bližší má vztah k literatuře. Anebo naopak nemá, a kouzlo knih se mu naprosto vzdálí a do konce života už nepocítí radost vášnivého čtenáře, který má konečně večer možnost šáhnout po knize, proplout jejími stránkami a odhalit její tajemství krůček po krůčku, stejně jako se kdysi učil číst. Na druhou stranu je člověk, který literaturu rád nem,á ušetřen bolesti čtenářovy, kterému poslední stranou příběhu proklouznou hrdinové mezi prsty, a on je nucen se opět probírat strastmi reality bez jejich opory. 

Tak to mám i já. Knihy odmalička miluji bezvýhradnou láskou a hýčkám si je stejně, jako by si božská Audrey Hepburn hýčkala diamant od Tiffanyho. Mezi mé špatné vlastnosti ovšem patři neschopnost si knihy užívat stránku po stránce, jelikož ji vždy přebije nedočkavá dychtivost zjistit, co se stane na straně následující. Možná jako kompenzaci za tuhle netrpělivost se ovšem nikdy nezdráhám prolistovat všemi stránkami opakovaně, dokud se můj mozek i má duše nenasytí potravy složené ze slabik a hlásek. 

Troufám si tvrdit, že svoji největší čtenářskou etapu již mám za sebou a s nostalgií tak můžu vzpomenout na noci, kdy jsem nebyla doslova schopná od knížky odtrhnout zrak a opustit tak její hrdiny a jejich nitky osudu. Možná i proto, že moje vášeň v tomhle směru ochladla, možná jen proto, že je to přirozeným vývojem čtenáře, každopádně jsem se postupem času rozhodla i já popustit uzdu svému spisovatelskému duchu a nechat se prodchnout múzou inspirace.

Snad je to mým osudem, ale napsat něco, co se alespoň trochu subjektivně líbí i mně, se mi daří jen ve chvílích, kdy jsem opravdu nešťastná. Nebo si tak alespoň připadám, Naštěstí, jelikož mám to neobyčejné štěstí a jsem rozená královna dramatu a emocí, to bývá docela často. Na druhou stranu to zase netrvá nikdy dlouho, protože tak moc, jak dokážu prožívat smutek, tak stejně intenzivně mě umí rozsvítit i radost. Což je sice lepší pro mě, ale horší pro můj kreativní koutek. Hádám, že člověk prostě nikdy v životě nemůže mít všechno. :)

Popelka

Čmárám prstem od popelu

Víš že to jinak nedovedu

Bílá krása tiše mizí

Vzpomínky jsou jako cizí

Nekonečnost inferna prodlužuje další boj

Neustanu

Nepřestanu

Voda zháší všechen bol

Nelhala jsem nikdy nelžu

Jenže ty to nevidíš

Laně pláčou za úsvitu

Až uvidíš pochopíš

Na kolotoči

Nesměj se bejby

Jízda už skončila

Lodička houpačka utnula krok

Ohraná písnička do rána skonala

Falešnou růžičku popálil mráz

Perník už ztrouchnivěl

Žetony propadly

Říkám ti miláčku

Seskoč si včas

Nesměj se bejby

Řekl jsem dost

Ráda to lidem připomínám, někdy mi přijde, že je to v mém případě taky potřeba.