Recenze Fifty Shades of Grey aneb příběh klasického milostného dvouúhelníku – neodolatelného milionáře a neuvěřitelné blbky

Jak jasně napovídá už titulek této recenze, máte možnost si na následujících řádcích přečíst mé osobní zhodnocení knížky, která kraluje snad žebříčkům prodejnosti v zemích, kde není voda cennějším produktem než kniha. Nebudu plácat nic o objektivní recenzi, protože tohle slovní spojení je jasný oxymoron, protože recenze jsou překvapivě subjektivní záležitost. Po několika úryvcích, které jsem slyšela od přátel ohledně této knihy jsem zprvu nebyla dojmu, že nebohá publikace se dostala do rukou nějakého rádoby překladatele, který ji zprznil k obrazu svému. Z důvodu větší objektivity jsem tedy nakonec sáhla po originálu a hned po několika stranách mi bylo jasné, že překladatelem to vážně nebude. Naopak, tomu patří neskonalý obdiv a úcta, protože být to já, kdo dostane za úkol takovýhle překlad, tak mi z něj pravděpodobně zešediví vlasy do barvy Christianových tajemných očí.

Přiznávám se, že jedním z důvodů, proč jsem ji vůbec otevřela, byly rozporuplné informace o tomto dílu, které se na mě hrnuly ze všech stran. Jak se říká: Love it or hate it, že. Byla ta nakonec čtenářská zvědavost, kdo Fifty shades of grey otevřel za mě, ale co přesně mě nakonec donutilo knihu dokončit, opravdu netuším. Podezřívám v koutku duše mé masochistické sklony společně s nepředstíranou fascinací autorčiným dílem. A v neposlední řadě jsem se sázela sama se sebou, zda ta další kapitola vůbec ještě může být horší než ta poslední mnou přečtená.

Jak jsem se záhy přesvědčila, tak může. A popravdě, bylo to daleko, daleko horší, než jsem si představovala v některých děsivých nočních můrách. Ale abych milé paní Erice Jamesové zase nekřivdila – horší než Twilight to zase fakt nebylo. Naštěstí se tedy naplnilo staré známé Still a better story than Twilight. A to už je co říct, protože od fan fiction, která je vlastně na Twilightu založena, očekává člověk přirozeně jen to nejhorší, za předpokladu, že knihu četl v jiném věkovém období nežli pubescence a není zároveň zrovna stižen akutním zatměním mozku. Ačkoliv se zdá fakt, že kniha čerpá z Twilightu dobrou omluvou pro autorku, proč stvořila tak příšerně ploché postavy, nesmyslnou zápletku a vůbec, jakýkoliv, zdánlivě alespoň zajímavý aspekt příběhu zavedla do absolutní krajnosti hraničící s nesmyslností, vedle které mají postavičky z Alenky z Říše divů chladnější logické uvažovaní než medvědi na jižním pólu, přece jenom když už teda příběh přepíšu s cílem zaměřit se na jinou věkovou skupinu, nebylo by zcela od věci, kdyby postavy příběhu se chovali na alespoň zdánlivě podobném inteligenčním levelu jako potenciální čtenáři.

A když se teda rozhodnu vydat svoji knihu, tak se snažím, aby aspoň trochu dávala smysl, že jo. Příšerný sloh autorky společně s omezenou slovní zásobou na úrovni zhruba žáka 5. třídy ZŠ se nedá zkrátka omluvit ničím. Člověk si mimoděk klade otázku, jak při své znalosti, či spíše neznalosti jakýchkoliv lepších výrazů nežli: A sakra, zírat, pohled, ty bláho, už zase si koušeš ten ret, bejby, cítím tvou hebkou kůži, které se v textu opakují častěji než by bylo milé i osobám s jazykovými schopnostmi na úrovni orangutana, se autorka vůbec dostala erotických výrazů spojených s hlavní rádoby BDSM zápletkou. S největší pravděpodobností na Wikipedii, kde koneckonců hledá všechny odpovědi i milá hlavní hrdinka Anastasie Steelová, která se na to ovšem vždycky musí někoho zeptat, že jo. Jinak by ani netušila, že k vyhledávání je potřeba vyhledávač.

A jinak teda k hlavní hrdince příběhu: možná je to mnou, ale skutečně se dá uvěřit tomu, že by existoval vysokoškolský student, natož bydlící v USA, který nemá vlastní notebook, ani počítač, přestože pracuje na vedlejší úvazek a hlady očividně, přinejmenším ne nedobrovolně taky netrpí?! V USA mají Ipad sice pomalu i děti ve školce, ale jak vidno, my jako čtenáři máme tu možnost, seznámit se s naprosto jedinečným unikátním člověkem, který moderní techniku k životu nepotřebuje. Což je podpořeno i tím, že si se svým přítelem/pánem/milencem/nebocotovlastněje zásadně posílá pouze e-maily. O sociálních sítích ani jiných komunikačních kanálech, zdá se jak vidno, ani jeden chudáci neslyšeli. Skoro je mi jich líto.

Copak u Any, tam to člověk ještě přehlédne, protože je přece jenom nešikovná čerstvá absolventka studia britské literatury, která ovšem oplývá znalostí všudy všeho tří děl, ovšem u dokonalého bilionáře s mimořádně nákladnými koníčky, tam už jde o trochu jiné kafe. Člověk už pak nezarazí ani to, že Anu trápí, že se nemá s kým popovídat o svém rádoby vztahu, neboť o diskuzních anonymních portálech ještě očividně neslyšela. Ale zřejmě, jak by řekl tajemný miliardář Christian, tak to zkrátka asi není její šálek kávy, že.

V nastaveném tempu faktů, které dávají perfektní smysl, můžeme pokračovat dále: Ana je, jak už to ve správném pornografickém díle, samozřejmě panna, neboť do svých jednadvaceti let prostě zkrátka nepotkala nikoho, kdo by ji přitahoval. Jasně. Líbala se dvakrát v životě a ten pravý cit v ní zažehl až božský krásný Christian Grey, který ji uhranul svýma šedýma očima. Jak nečekané. Není to ovšem tím, že by Ana nebyla atraktivní, protože je samozřejmě krásná, všechny ostatní mužské postavy jí neustále lákají na schůzku, ale Ana se prostě tvrdošíjně odmítá s kýmkoliv sblížit, protože čeká na prince na bílém koni. Jak taky jinak. Jakej, že je rok? 1880? Akorát je nutné vzít v potaz, že nosí zásadně džíny s tričkem, podpatky ani šaty se v jejím šatníku nevyskytují, neholí si ani nohy, ani podpaží, natož třísla, je nemehlo, má alergii na jakoukoliv formu pohybu, ale zato kvůli svým žaludečním vředům nejí, a tak si udržuje postavu, ale navzdory tomu všemu trpí kvůli svému vzhledu neuvěřitelnými komplexy. A čte doma stále dokola tři knihy. No jestli by spíš tohle nemohl být ten důvod, proč nemá chlapa.

Nevadí, každopádně Anin zjevně, hmmm, netradiční půvab zaujme 27-letého bilionáře Christiana Greye, který si Anino nezvyklé chování vyloží tak, že je submisivní a dokonalý objekt jeho sexuální touhy. Yes Christiane, submisivní lidi se tak totiž chovají vždycky zásadně i na veřejnosti. Takže buďto se jedná o dominanta evidentně nového, nebo neschopné, kterážto ani jedna varianta se nezdá být pravdou, neboť Christian měl dle svých vlastních slov vztah již s patnácti subinkami. Prostě typický záhadný a nadpozemsky krásný milovník vážné hudby, škoda, že ne Wagnera. Nezbývá tedy než dojít k závěru, že jsme zkrátka jako čtenář zásobováni takovou dávkou klišé, která mě málem zadusila a mohla se stát epitafem na mém náhrobku. Děkuji, nechci. 

Ačkoliv kniha má zjevně pojednávat o BDSM vztahu a sloužit jako harlekýnka obohacená lehkým S/M, spíše se zdá, že by se dala zařadit do kolonky přehlídka stereotypů. Jamesová si sice evidentně pár hesel přečetla, větší škodou je, že nezkusila nikdy otevřít žádnou jinou literaturu, nebo webpage k tématice. Poté, co se tedy snaží představit BDSM kulturu prostřednictvím jakési smlouvy, kterou měl údajně tvořit právník, a nad kterou jsem se FIY smála asi patnáct minut, když jsem si představovala její právní vymahatelnost a dokazování před soudem, sklouzne najednou k tomu, že aby člověk měl rád tenhle styl sexu, potažmo života, musí být vlastně v mládí, nebo v dětství nějak sexuálně zneužívaný, týraný nebo se narodit šlapce. Jamesová je dobrá, zvládla to všechno narvat na jednu osobu.

Frigidka Ana, konsternována nevídanou krásou introvertního boháče se sklony ke stalkingu, je samozřejmě odhalením jeho sexuálních praktik šokována, ale co by do toho nešla, že jo. Najednou by byla Ana schopná si za noc sexu ukousnout i levou paži. Netouží po ničem jiném, než se zbavit svého jednadvacet let schraňovaného panenství. Scéna s dvěma orgasmy při prvním sexu si snad ani komentář nezasluhuje. Trochu kontaktu s realitou by opravdu, ehm, nezaškodilo. To, že byla naprostá asexuálka po celý život jí vůbec nebrání v tom, aby při každém sexu měla minimálně dva orgasmy, o jejím neutuchajícím sexuálním apetitu nemluvě.

Přesně tady už ovšem ztrácí jakýkoliv byť i jen zdánlivě trochu reálný základ postava Christina, neboť z dominanta, který zásadně šuká se stává starostí posedlý králíček Azurit, který Anu bombarduje zprávami o tom, aby mu popsala, jak se skutečně cítí a co si vlastně doopravdy myslí. Jelikož jsme se už dostatečně mohli přesvědčit o tom, že Ana je neschopné pako, tak mu samozřejmě není s to dát jakoukoliv odpověď, která by se, byť i jen trochu, blížila k pravdě, následkem čehož se jejich vztah-nevztah zmítá sivoce jako bárka na moři nejistoty. Navzdory tomu se ovšem postavy zásadně odmítají řídit logikou a zásadou zdravého rozumu. Zdaleko nejtrapnější jsou ovšem scénky, kdy na sebe žárlí, ačkoliv neoficiálně spolu nechodí, oficiálně chodí a v reálu spolu pouze spolu monogamně spí, což je samozřejmě pro bilionáře se sadistickými choutkami naprosto typické.

Ve chvíli, kdy se Christian domnívá, že ho Ana odkopla, tak se nerozhodne, že jí prostě už nenapíše, ani nezavolá, jak předem desetkrát dopředu avizoval, ne, on se vydá k ní domů, aby jí vše mohl vysvětlit. Při čtení téhle scény na mě dýchl tak staropanenský patos, který už žádná erotická scéna vážně přebít nemohla, natožpak čajíčkové odvary avizovaného seznámení s BDSM kulturou. Za celou(!) knížku Christian a Ana provozují spanking pouze dvakrát, přičemž podruhé jej o to Ana vyloženě prosí!

To však nebrání tomu, aby byla si byla stoprocentně jistá, že sub není a nebude, že je prostě jenom blbá. Při každým sexu je ovšem v sedmém nebi orgasmů, u kterých pravidelně omdlévá. Seriously? Christian, sexuální bůh s obrovským penisem a miliardami na kontech, je koukám, jak se zdá, whole package. Aně se dle reálných popisů S/M líbí, podle vlastních slov ovšem nikoli, a ačkoliv Christiana hluboce miluje, tak výprask, který na něm samá žádá, se tak stane koncem jejich vztahu, protože jsou spolu prostě nekompatibilní. Asi jako pstruh na másle a dvojka Frankovky.¨

Vedle nesmyslných dialogů tragických postav příběhů, jejichž lovestory si v ničem nezadá s Romeem a Julií, se člověku najednou zdají průhledné charaktery a bezcílné dialogy pouhou roztomilou kulisou pro páchání hlavního zla na scéně bestsellerové světové literatury. Vyloženě roztomile vedle toho působí Anina duševní porucha, kdy vede rozsáhlé dialogy se svým libidem nazývaným jako vnitřní bohyně a zdravým rozumem, kterému říká svědomí. Nic proti povídání sama se sebou, čas od času není nic lepšího než si popovídat s někým, kdo vás chápe a rozumí, ale na druhou stranu, i tohle by mělo mít své meze. Z tohohle důvodu musím nesouhlasit s Aninou tezí, že „…já a Christian jsme nekompatibilní.“ Naopak, existence zjevné duševní poruchy na stranách obou partnerů se mi jeví jakožto dokonalý předpoklad k tomu, aby se z Christiana a Any stal perfektní pár!

A co se mi tedy na knížce líbilo? Když to vezmu kolem a kolem, Christian je moc pěkné jméno. Těžko říct, zda autorka tak skvostného dialogu, jako je například:

„Nesmíš mě milovat, Ano. Ne… to je špatné," vyráží ze sebe zděšeně.

„Špatné? Proč by to bylo špatné?"

„Jen se na sebe podívej. Nedokážu tě udělat šťastnou," ucedí sklíčeně.

„Ale dokážeš," mračím se na něj.

„Ne teď, ne když jsem udělal to, co dělat potřebuju."

by vůbec byla schopná operovat i s použitím významu tohoto jména, jakož i jména hlavní hrdinky, kterým oběma dodala nádech křesťanství. Ale tak jo, jméno je to prostě dobrý. A obálka s kravatou, ta taky docela zapůsobila, takže kravaty, to bude asi zase moje úchylka. Je potřeba rovněž i zmínit fakt, že se autorce podařily propašovat i řádky ohledně sociálního cítění s nejnižší příjmovou skupinou, takže prosím potlesk pro Christiana, který chce nakrmit svět. Předpokládám, že pokračování se ponese v duchu boje proti skleníkovému efektu.

Takže, jak uzavřít toto seznámení s tím údajně nejoblíbenějším, co současná literatura může nabídnout?  Je nutné rozhodně popřít domněnku, že tato kniha se stala trhákem z toho důvodu, že zaplnila díru na trhu, takováhle díra totiž nikdy ani na trhu reálně neexistovala. Nelze se ztotožnit ani s klasifikací, která škatulkuje publikaci do přihrádky porna pro matky. Oh my, jak by řekla Ana, porno pro matky tu je, bylo a bude. Co na mě ovšem působí jako novota je deklasifikace hlavní představitelky do pozice naprosto tupé bytosti, které se podaří najít pana Dokonalého navzdory své kolosální blbosti a neschopnosti. Vedle toho, jakým způsobem mě iritoval Anin projev, její chování a celkově její osobnost, se Christian jeví jako velmi příjemný muž, se kterým bych si vypila šálek čaje u diskuze nad nejnovějšími trendy v oblasti distribuce vintage háčkovaných slunečníků.

A největší překvapení knihy? Věta: Konec první části. KMN!