Věděla jsem, že ten den by se mi
stejně nelíbil. A to i bez jediného pohledu ven pramalým okýnkem, které
představovalo jediný kontakt s vnějším světem, a kterým dovnitř pronikalo
pouze bledé světlo, které bídně osvětlovalo strohé zařízení kolem mě a propůjčovalo
mu tak nedbalý patinový lesk. Patnáctého října totiž nikdy nebyl dobrý den. V dálce
bylo slyšet pouze tiché kroky jediné osamělé osoby, které se postupně
zesilovaly a podle typického zvuku chůze, ve které bylo slyšet, kroky patří
osobě, která lehce napadá na levou nohu, jsem poznala sestru Agnieszku. I když příchod
sestry patřil k denním rituálům a stereotypům, přece jen mě to lehce
překvapilo, protože jsem nepředpokládala, že je už tak pozdě. Mé vnitřní časové
hodiny musely být zmateny pošmourným deštěm, který dnes panoval, a bubnování
jehož kapiček jsem předtím mohla zaslechnout, i když nyní přes sestřiny kroky
jsem jejich zvuk rozeznávala jen stěží.
Znovu jsem se rozhlédla po
pokoji, jehož prázdnota by jen v málokom nevyvolala pocit tesknosti po
útulném domáckém krbu, a který, ač by byl rovněž liduprázdný, by dokázal
bezesporu lépe vytvořit přívětivou atmosféru. V pokoji, ve kterém jsem
byla já, a jež jsem se stále ještě zdráhala nazývat svým pokojem, se nedalo ani
říct, že by prázdné stěny oživil nábytek okolo nich. O jedné komodě, posteli a
židli se rozhodně nedalo mluvit jako o nábytku postačujícím k tomu, aby
zaplnily prázdnou místnost, uprostřed kteréhož jsem byla já, jakožto jediný dýchající
element, vymykající se nehybné konstantnosti mezi čtyřmi stěnami. Žádné obrázky
na stěnách, žádné fotografie, které by cokoliv připomínaly Ani sušené květiny
místnost nezdobily, nechtěla jsem v místnosti nic mrtvého. A vlastně ani
nic živého.
Konečně se kroky, jejichž
staccato jsem měla vryto do paměti za celou tu dobu už stopou nesmazatelnou,
došouraly až k mým dveřím a já jsem uviděla pod dveřním prahem stín osoby,
která se chystala zaklepat na dveře. Pohled mi sám sklouzl bezděčně přímo ke
klice dveří, která připomínala kliku od brány hradu odděleného od světa vodním
příkopem, kde se spřádaly intriky v zámku i v podzámčí. Nečekala jsem
ani, že by se klika pohnula, sestra
Agnieszka patřila k těm, jimž jsou dobré manýry a vychování sobě vlastní a
u kterých mi vždy připadalo naprosto nemožné, že by i vidličku vedle talíře
položili špatným směrem. K jejím dobrým vlastnostem patřilo i to, že se
nikdy zbytečně nevyptávala, vlastně nemluvila vůbec moc. Jejím průvodcem byla
pouze důstojnost a elegance, kterou s sebou stále nosila jako ochranný
plášť proti světu i ve svém současném stavu, a kterou jsem tiše obdivovala, a
asi i záviděla. Jak moc velkým hříchem je závidět jeptišce?
Své svědomí jsem uklidňovala tím,
že sestra Agnieszka tyhle vlastnosti měla už dříve, kdy ještě do kláštera
nepatřila, a pokoušela jsem se si ji představit ještě v době, kdy i jako mladá
dívka musela za použití těchto svých vlastností probouzet v lidech respekt
a úctu. Má představa byla ovšem pouhopouhou fantazií a smyšlenkou, protože jsem
si se sestrou Agnieszkou nikdy nepovídala o jejím životě, a tak jsem o něm ani
nic nevěděla. Jestli měla sourozence, jestli měla rodiče, jestli někoho
milovala a proč se rozhodla tak, jak se rozhodla. Pouze jsem se mohla domnívat,
že její odchod sem muselo vycházet z vysoce ušlechtilých principů a
pravidel, které byly uznávány napříč celou společností jakožto soubor morálních
pravidel vyhrazených pouze těm s nejvyšší sebekontrolou.
Teď se ovšem klika zachvěla tak,
že to nebylo možné považovat za pouhou náhodu způsobenou jiným vnějším
působením. Že bych sestru Agnieszku špatně odhadla? Nebylo by to poprvé a
určitě ani naposledy, kdy by mě vlastní úsudek a intuice společně podrazili
nohy a já byla ponechána napospas osobě, která si na rozdíl ode mě vsadila na
správnou kartu. Bezděky jsem polkla a zavřela oči, netuše proč sestra Agnieszka
tak dlouho stojí za dveřmi, do pokoje, který jsem obývala. Není to totiž můj
pokoj, zopakovala jsem si v duchu pevně, protože přiznání si, že se jedná
o můj pokoj, by znamenalo bez výhrad akceptovat realitu a podřídit se jejím
pravidlům. A to jsem jednak nechtěla a jednak jsem to ani nikdy nedělala. A v mém věku
už se s novotami vážně nevyplatí začínat, problesklo mi se záchvěvem ironie
hlavou.
Jsou to lidé a jejich rozhodnutí, kdo tvoří
svůj osud, ne náhoda, opakovala jsem si pevně. Homo homini lupus. Otevřela jsem
rychle oči a můj pohled mi sklouzl znova ke zdobené klice, která, jakkoliv byla dechberoucím způsobem půvabná, tak hyzdila pobité dveře tím, že nerespektovala
jejich strohost a přísnost. Na chvilku jsem zadržela dech a zaposlouchala se do
rytmických nádechů a výdechů osoby za dveřmi. Bez hnutí jsem zůstala sedět na
kovové posteli, která vrzala při sebemenším pohybu a byla to pouze má ruka, která
bezhlesně pod polštářem nahmátla Kevina, který běžně strážil pouze pár papírů v tvrdých
deskách, a namířila pistolí přesně do míst, kde se nacházela krásná klika.
Protože jsem věděla, že osoba za dveřmi není sestra Agnieszka.